Setkání s bohem Panem

Z anglického originálu "Pan Visits New Jersey", publikovaného ADF.org a v Druid´s Progress č. 13 přeložila Klára, korektury Noira.

Rád poslouchám příběhy o tom, co ve skutečnosti získáme, když vzýváme bohy a bohyně, předky a přírodní duchy. Pro mě to znamená, že to co děláme, opravdu funguje - že se opravdu spojujeme. S cílem podpořit lidi, aby sdíleli své zkušenosti, uvádím pravdivý příběh o tom, co se stalo, když jsme já a Norma H. nechtěně vyvolali velkého boha Pana.

Podél kanálu Delaware – Raritan se rozkládá park, který je půl hodiny jízdy autem od našeho bytu v Novém Brunswicku v New Jersey. Silnice nebývají přeplněny a jízda je příjemná, podél lesů a farem. Byl horký červencový den roku 1990, sobota. Sbalili jsme si sebou nějaké sušenky a sýr, starou indickou deku, polštáře, džus a knihy, které jsme zrovna četli, sundali jsme střechu na mém VW Rabbit a vyrazili do parku.

Četl jsem knihu Panův kult v antickém Řecku.1 Zahlédl jsem ji v knihkupectví Univerzity Rutgers, otevřel ji, stál jsem tam asi deset minut, četl a následně jsem si ji koupil. Kniha je plná příběhů o Panovi, zvyků, rituálů a invokací přeložených ze staré řečtiny.

Zajeli jsme na parkoviště, vyndali jsme věci a šli k místu, kde se park stáčel podél lesů v blízkosti kanálu. Bylo tam jen pár lidí, asi sto yardů na malém svahu, ale my jsme byli dost daleko – lesy napravo, svahy za námi, kanál před námi. Naše unavená těla se natáhla na horkém slunci. Na dece bylo příjemně, blízko země, nebe nad hlavou. Cítili jsme se uvolnění, naše myšlenky byly zbaveny světských nesmyslů pracovního života.

Velmi jsem si knihu užíval a když jsem se dostal k dobrému příběhu, přečetl jsem ho nahlas Normě. Procházela v té době kurzem tarotu a tak byla ponořena do karet. Byli jsme taková typická pohanská dvojice v parku. Slunce hřálo a já si sundal košili. Bylo slyšet zvuky lesa, ptáky, veverky a jiná malá stvoření. Bylo tu ticho a klidno. Jedna evokace mě velmi zaujala, tak jsem to přečetl nahlas Normě:

"Panovi, vůdci najád, věnuji svou píseň, pýše zlatých sborů, pánovi lehkovážné hudby; z jeho vzdáleného tónu flétny se line inspirativní melodie; vstupuje lehce do písně, skákaje skrze stinnou jeskyni, ukazujíce své mnohotvaré tělo, překrásný tanečník, krásný obličej, zářivé světlé vousy. Stejně rychle jako zářivý Olympus přichází zděšené echo, prostupující společností Olympských Bohů s nesmrtelnou múzou. Celá země a moře jsou míchány tvou laskavostí; ty jsi oporou pro všechny, Ó Pane, Ó Pane."2

Zhruba o pět minut později, když jsme se dívali k směrem ke svahům (oba ve stejnou dobu, myslím), spatřili jsme víceméně ošuntěle vypadající postavu jak jde směrem k nám. Byl to ohromný chlap. Vysoký čtyři pět stop, jakoby snědý, svalnatý a měl na sobě tmavě modré trenýrky a volnou flanelovou košili. Vypadal jako opilý bezdomovec a pamatuji si, že jsem si pomyslel, že je nezvykle daleko od města. Vypadalo to, jako když míří přímo k naší dece.

První věc, kterou řekl, když přišel k nám byla: „Nikdo už se mnou nechce mluvit.“
Dobře, samozřejmě, myslel jsem si, vypadáš jako vandrák a smrdíš, jako by ses dva týdny nekoupal. A navíc nemáš zapnutý poklopec. Ale Norma a já jsme si v Novém Brunswicku s tíhle bezdomovcem povídali a tak jsme se ho zeptali odkud přichází. Ukázal ke svahu. „Odtamtud.“

„Většina z nich jsou yuppies,“ řekl jsem.

Souhlasil, „Ano, zasraní yuppies. Víš, že si berou všechny mrtvé stromy z lesa? Nevědí, že les potřebuje mrtvé dřevo? Jim je to prostě jedno. Prostě si berou to, co chtějí.“

„V těchto lesích už není žádný jelen. Víš, jak to vím? Podle pachu jejich trusu.“ Zvedl hroudu trusu a ukázal mi ji. „Čichni si. Všichni jeleni jsou pryč.“

Při tom, co povídal se stále díval do lesa. Řekl, že lidé neporozuměli tomu, že se mají starat o zemi, že mohou bez země být mrtví. Přesto nezněl jako typický ekolog.
Poté nám vyprávěl o svém životě, své ex-manželce a jeho dítěti. Říkal, že nemohl najít nikoho, s kým by byl schopen žít. Uviděl moji knihu ležící na dece a zeptal se mě, co to čtu.

„Mytologii,“ odpověděl jsem.

„Školní práce,“ řekl a odfrknul si. Pak nám řekl o tom, jak navštívil svého kamaráda a jak vylezli na kopec noc před „vytím na měsíc v úplňku“ a jak vypili pět bas piva, on a jeho kamarád.

To mě přinutilo myslet. Pět bas piva; 24 plechovek v jedné base. To je 60 plechovek piva každý. To není lidský. A najednou jsem začal myslet na Pana.

On je Pán Lesů, Bůh pastevců koz a lovců; Extatický tanečník; Bůh smíchu a dobrého humoru; Bůh nadměrné sexuální touhy (z tohoto důvodu je spojován s manželstvím)3, je nazýván „osamělým Bohem“ 4 a „ten, co přišel z Bohů jako poslední“5. Napůl člověk, napůl kozel, On je z původního společenství zvířat. On je prostředníkem mezi přírodou a Bohy. On je Bůh síly – pochodeň maratonského běhu v původních Olympijských hrách byla věnována Panovi6 – a On zachránil Řeky v Maratonu. On nebyl Athénským Bohem, ale Bohem Arkádie, ze skalnaté strany hor. On bojoval s Titány a Diem, ale jeho panika učinila bitvu nemožnou a on způsobil, že se armáda rozpadla a každý utekl. Má spojitost s Artemis, Bohyní lovu: sdílí s Ní nymfy a musí Ji poslouchat. Pan je jediný, kdo vedl Perseponin svatební tanec, vesele hrajíce na své dudy, v okamžiku, kdy vstupovala do podsvětí, byl to Pan, kdo našel Demeter ve smutku, když ji nikdo jiný nemohl najít. A byla to Panova dcera, Iambe, která dovedla Demeter rozesmát a on zapomněl na Její zármutek alespoň na chvíli. Když zatleskáte, skládáte tím hold Panovi, i když se smějete a i když tančíte.

V tuto chvíli bezdomovec přestal mluvit, byl jsem přesvědčen, že pokud to nebyl Pan osobně, tak jsme potkali osobu Panovi velice podobnou – bezděčného posla Pana, velvyslance dvora bezdomovců jako putujících pastýřů, opilců, lesníků a vandráků. Někoho, kdo smrděl jako kozel nasáklý pivem. Někoho na hranicích civilizovaného života, přesně tam, kde by Pan měl být. Jeskyně, kterou Athéňané vyčlenili pro Pana, nebyla ani ve městě samém, dokonce ani v posvátné vzdálenosti od vrcholu akropole. Byla pod Propylaeou, na severozápadním úbočí akropole; pusté místo.

Po chvíli jsme si potřásli rukama a on řekl, že nás najde, pokud bychom se v parku objevili znovu. V tu chvíli mi došlo, že jsem vyvolal Pana a že toto volání skutečně fungovalo. Nepamatuji si, zda jsem byl vyděšený nebo jen pobavený. Myslím, že obojí. Norma říkala, že jsem se na něho stále díval s velkým úsměvem ve tváři.

Zeptal se nás na jména a pak se představil sám. Jmenoval se „Dick“.7 Norma se usmála a sdělila mu, že má rozepnutý poklopec. Řekl „Sakra. Vždycky se takhle otvírá.“

A odešel, kráčejíce směrem ke kopci. Norma a já jsme se podívali jeden na druhého a když jsme se podívali zpět, byl pryč - přes kopec, když si tak vezmu, musel jít pěkně rychle.

Toto píši zhruba o čtyři roky později, protože bych rád povzbudil další, aby zapsali a publikovali to, co se skutečně stává, když někoho vzýváme. Náboženství, které bylo poměrně abstraktním cvičením pro mě (vskutku „školní práce“!) se zázračně přeměnilo právě po tomto zážitku. Můžeme nahlížet na invokaci jako na druh testu našeho náboženství, důkaz toho, zda se spojujeme.

1. 1. The Cult of Pan in Ancient Greece, Philippe Borgeaud (překlad: Kathleen Atlass & James Redfield) The University of Chicago Press, 1988, Chicago, IL 60637
2. 2. Tamtéž, str. 149. Nápis ze 4. nebo 5. století př. n. l. nalezeno na kameni s jinou oslavnou písní určené Demeter a popisující její hněv a podmínky, za kterých se vrátila na Olymp.
3. 3. V podstatě, Pan původně „onanista“, dar mu byl dán Hermesem po tom, co se zamiloval do Echo, ale nebyl schopen ji získat. The Greek Myths, Robert Craves.
4. 4. Duseros – nešťastně zamilován.
5. 5. Theos Neonatos.
6. 6. Pan, napůl běžec, který závodil skrze Arcadii, aby varoval Řeky před Perskou armádou, Pan by býval pomohl Řekům, kdyby mu postavili svatyni v Athénách.
7. 7. Slangový výraz pro penis.