Haitské Voodoo, Kenaz Filan
Haitské Voodoo: Příručka pro práci s duchy, Kenaz Filan, z ang. originálu The Haitian Vodou Handbook přeložil Jan Kozák, Fontána: Olomouc, 2008.
ISBN 978-80-7336-490-8
Profil knihy na Amazon.com: The Haitian Vodou Handbook: Protocols for Riding with the Lwa
Obsah
Díl první – Kam směřujeme, kde jsme byli? Několik upozornění na úvod aneb "nebezpečí haitského vúdú". Kořeny haitského vodou.
Díl druhý – Vodou dnes. Mystéria. Posvátný prostor. Magické pomůcky a nástroje vodou. Magické praktiky.
Díl třetí – Lwa. Lwa z rodiny rada. Legba. Marassa. Loko a Ayizan. Damballah. Agwe a La Sirene. Elizi Freda. Filomez a Klemezin. Zaka. Ogou. Lwa z rodiny Petrwo. Kalfou. Elizi Danto. Bossou. Simbi. Gran Bwa. Ibo. Djabové. Lwa z rodiny Ghede. Bawon a Briggitte. Předkové.
Díl čtvrtý – Obřady a wanga. Iluminace. Action de grace (díkuvzdání). Lave tet (obřad omytí hlavy). Kanzo (Iniciace). Wanga (Magické amulety). Závěr - vyhledání učitele. Slovníček pojmů.
Recenze
Tato v českém prostředí zcela ojedinělá kniha sklidila příznivé ohlasy již ve svém originálním anglickém vydání (2006). Jde totiž o výjimečný počin v několika ohledech. Představuje totiž vzácný úvod do haitského kultu vúdú, živého pohanského náboženství, nikoliv od akademika a vnějšího pozorovatele, nýbrž od zasvěceného praktikujícího Američana. Kniha je psána pro, a zřejmě také nejvíce čtena novopohanským publikem, kde se v posledních letech objevuje živý zájem o afrokaribské náboženské tradice.
Co v této příručce haitského vúdú, jak zní originální název, najdeme? Zasvěcený a nic nepřikrášlující přehled historie Haiti, který je nezbytný pro pochopení kořenů tohoto kultu. V něm je obzvláště cenné, že otevřeně hovoří o významu vúdú v diktátorském režimu Papa Doca a jeho milicí a kriticky nahlíží americké vměšování se do haitské politiky.
Dále už se věnuje jeho současné podobě a praxi. Z nesmírně početného panteonu duchů vypočítává především ty, kteří jsou podle zkušeností "snazší na zvládnutí" a méně nebezpeční, protože jak se v knize několikrát zmiňuje, ve vúdú jsou tyto bytosti (na Západě charakterizovány jako bohové, duchové nebo svatí) chápáni jako osoby obdařené vlastní vůlí, stejně jako my. Začátečníka, který přistupuje k těmto tradicím například z novopohanského prostředí typicky překvapí pragmatická povaha celého vúdú ("Tvrzení, že používat magii k vylepšení své materiální situace je špatné, by se každý voodooista vysmál."), odlišná etika a také způsob komunikace věřících s loa, který není nepodobný obchodnímu jednání či smlouvání ("Nyní ti nemohu přinést tak velký dar, přinesu ti X, když mi seženeš peníze.")
Je tomu tak i proto, že ačkoliv to západnímu pozorovateli často uniká, že loa ve vúdú nemají stejnou úlohu jako bohové pohanských náboženství, jak je známe ovlivněni staletími křesťanského vlivu. Africká náboženství, z nichž diasporní tradice jako vúdú povstaly, znají stvořitelskou sílu, boha či bohyni, který je prapůvodní, jediný a jemuž jsou všechny ostatní loa podřízeny. Tento Stvořitel však není lidem přístupný a ponechal řízení světa právě nižším bohům a duchům, se kterými snadno navážeme kontakt.
Kenaz se citlivě dotýká řady témat, důležitých pro západního praktikujícího, jako je adaptace kultu předků, pojetí svobody nebo očerňování křesťanství mezi moderními pohany, kteří často nechápou katolickou roušku vúduistických kultů. Doplňuje také praktické informace o psychické ochraně a očistných koupelích a zabývá se otázkami "nebezpečnosti" různých duchovních praktik, zejména posedlosti, kterou nedoporučuje studentům z našeho kulturního okruhu vyvolávat, jelikož je tento prožitek pr západního člověka natolik cizorodý, že si s ním nedokáže poradit – zvláště, nemá-li v okruhu zkušenou duchovní dopomoc.
V tomto ohledu zvláště vyniká Kenazovo vyrovnání se s otázkou autenticity aneb "Jak poznám, že praktikuji to pravé haitské vúdú?". Autor seriozně vysvětluje, že tyto kulty bývalých kolonií jsou velmi synkretické a prokazatelně ovlivněné například martinismem a spiritismem, které měly evropské kořeny, tudíž není důvod křečovitě usilovat o autenticitu. Na druhou stranu se však na několika místech ohrazuje vůči psychologizujícímu chápání Lwa jako pouhých archetypů a proti jejich bezmyšlenkovitému směšování s bohy jiných panteonů ("Freda je ve Vúdú Venuše...".) Liší se také v perspektivě přístupu k těmto tradicím, která je méně eklektická než v knize Heike Owusu Rituály voodoo v praxi. Tato autorka například v receptu na milostné kouzlo nečiní rozdílu mezi jednotlivými bohyněmi vášně, kdežto Kenaz popisuje Fredu jako bohyni, která se nerada dělí o pozornost, vyžaduje stále dražší dárky a není radno ji pokládat "za jednu z bohyní lásky."
V knize jsem nenarazila ani při opětovném čtení, v době kdy jsem již sama pracovala s loa, na žádné vyložené dezinformace a bludy, platí ale co píši v obecném článku o doporučené literatuře. Autor je i v osobním jednání velice příjemný a seriozní, a jeho knihy jsou celkově velmi doporučeníhodné, mám je všechny. K českému překladu lze říci, že při té úrovni je docela zdařilý, obeznámenost s tématem u překladatele nemůžeme čekat...
Úryvek
Lwa možná neodpoví na náhodné zavolání naprostého cizince, ale je klidně možné, že se sami o sobě rozhodnou se představit. Zjistil jsem, že lwa dělají rádi věci nezávisle, i když je nečekáte. Pokud se Legba rozhodne, že chce "otevřít dveře" nějakému Joemu wiccanovi nebo Jane, germánské pohance, asi si nebude na policii ověřovat jejich totožnost. Na základě toho, co jsem viděl a zažil, jsem dospěl k přesvědčení, že lwa touží kontaktovat ty, kdo mohou mít z jejich moudrosti a lásky prospěch. Máte-li pocit, že jste voláni, abyste sloužili lwa, je možné, že se rozhodli vás kontaktovat. Proto nevěřte těm, kteří vás zapřísahají, že toho nejste hodní a raději důvěřujte duchům samotným.
(...) Chceme-li praktikovat "autentické haitské vúdú", může to to být pěkná pošetilost, jako kdybychom hledali Svatý Grál. pokud ale řekneme, že "sloužíme lwa", pak můžeme být v klidu. ... Je těžké poznat, jestli druzí ze svého duchovního úsilí něco "mají." Mnozí křesťané se smějí "těm praštěným leštičům kamenů", kteří tančí v lesích a uctívají Matku zemi. Mnoho Židů nedokáže pochopit, jak mohou jinak rozumní lidé věřit tomu, že se někdo narodil z panny a vstal z mrtvých. A přitom mnoho lidí nalezlo v křesťanství, novopohanství či judaismu mír, duchovní rovnováhu a smysl života. ... Mnozí lidé nehaitského původu kteří přicházejí do světa vodou, si bolestně uvědomují kulturní odlišnosti, které je separují od většiny vodouistů. Snaží se najít "správný způsob" praktikování vodou, protože doufají, že se tak distancují od ostatních "nehaiťanů, kteří to dělají špatně" a Haiťanům ukáží, že jsou "dostatečně autentičtí."
(...) Ve vodou "jediná pravá cesta" neexistuje: je to především přímá cesta, založená na vlastní zkušenosti. Duchům lwa se nepřiblížíte tím, že si budete vtloukat do hlavy pasáže z knihy, učit se plynně kreolsky nebo si osvojovat nuance každého obřadu. Přiblížíte se jim spíše tím, že jim budete sloužit, naslouchat a spolupracovat s nimi. Znalosti vám mohou pomoci, ale přímá zkušenost bude v konečném součtu mnohem důležitější, než bezmyšlenkovité odříkávání. Na své pouti říší vodou si musíte vytvořit svoji vlastní mapu, protože terén bude u každé osoby odlišný. Sice se můžete poučit z úspěchů a chyb ostatních, ale nakonec stejně budete muset přestat studovat a začít konat. To zní možná děsivě těm, kdo jsou spíše racionálního založení (mě to vyděsilo pekelně!), ale je to pravda, se kterou nic nenaděláte."
