Milník na podivuhodné cestě
Z anglického originálu „Milestone of a Wonderful Journey“, Rev. Kirk Thomas, Oak Leaves No. 39, Winter 2007, přeložila Noira, 2008. Těžká místa do češtiny převedl Wu , kterému patří velké díky!
Poznámka: Základní výcvik v ADF se nazývá Dedicant Program nebo Dedicant Path, což se obtížně překládá, proto jej často nepřekládáme, česky by však šlo o "Stezku zaslíbení".
Sestavením Stezky zaslíbení (dále SZ) pro ADF se Ianu Corriganu podařilo vytvořit pravý poklad duchovního růstu. Jeho studenti se dozví nejen o dějinách druidství a moderního pohanství, praktikování mentálních cvičení, ale také se seznámí se Spřízněnými rody a ostatními členy, s našimi tradicemi a rituály.
Na Stezce zaslíbení stojí řada aktivit ADF a zároveň je její absolvování podmínkou všech dalších studijních programů. Dokončení trvá nejméně rok, což s sebou občas nese riziko fixace na cíl. „Hned, jak to budu mít hotové, budu moct jít do kněžského výcviku!“ „Až to budu mít, budu moct konečně začít program gildy válečníků!“ „Až to budu mít hotové... dokončím... hotové...“ Jako kdyby dokončení výcviku byl nějaký konec – opak je pravdou.
Dokončení je ve skutečnosti jen začátek, teprve teď začíná dobrodružství ducha. Máte dost odvahy pokračovat? Když už jsme u ctností, přidejme si mezi ně Odvahu.
Stezka zaslíbení učí sebedisciplíně a základním dovednostem pro růst ducha, budování vztahu s mocnostmi, pro podporu osobního růstu i pokroku ve svém náboženství. Kdybychom s praktikováním přestali, jakmile program dokončíme, zpomalili bychom svůj růst a dost možná i přišli o veškerý pokrok. Zde je řada na Prozíravosti.
Kupříkladu meditace. Začátečníci si často stěžují, že meditování je opravdu těžké, ne-li nemožné. Ztišení a zkrocení své mysli vypadá jako těžký úkol a může zabrat dost času, než to konečně zvládneme. Být v přítomnosti je tak těžké, zatímco sedět a oddávat se snění s otevřenýma očima jde samo. Ale po pěti měsících praxe, které program vyžaduje, se objeví světlo na konci tunelu. Ticho přichází snáze a svět se nám začíná jevit trochu jinak. Ovšem kdybychom s dokončením výcviku meditovat přestali, protože už „nemusíme“, snadno o ticho a sebedisciplínu přijdeme a náš osobní růst se zastaví.
V meditaci nezáleží na konci ale na cestě samotné. Když v sobě dokážete najít tiché místo, vizualizace se najednou stane snazší a barevnější, trans hlubší a prokreslenější a magie silnější. Druhé plus spočívá v tom, že nám ono tiché místo umožňuje zůstat klidnými uprostřed dramat lidí kolem nás – jejich chování k nám tak snadlo nepronikne. Čím více meditujeme, tím lépe. Minulost je plná výčitek a viny. Budoucnost je plná neznáma a strachu. Meditace nám umožňuje spočívat v přítomnosti, v místě kde pramení radost. Přichází ctnost Moudrosti.
Občas všichni míváme zjevení, okamžiky, kdy nakrátko nahlížíme „pravdu“, ale obvykle je rychle ztrácíme. Hluboká meditační praxe nás otevře natolik, že si je dokážeme uchovat. Proč tuto ctnost nenazvat Vytrvalostí.
Stezka také po studentech vyžaduje, aby se věnovali duchovní praxi spojené s místní skupinou, nebo praxi osobní. Proto se učíme pořad rituálu, rituály vykonáváme, nabízíme obětiny Spřízněným a navazujeme tak s Nimi vztah. Naše náboženství je založeno na principu oboustrannosti, dávání mocnostem, abychom od nich něco mohli obdržet. TO je ctnost Pohostinnosti.
S postupující praxí v rituálech sílí a prohlubují se i naše duchovní vztahy s mocnostmi a může z nich vzejít mnoho dobrého. Růst, radost, pohodlí nebo velké změny – to jsou dary Plodnosti.
Naopak ukončení rituální praxe znamená zhoršení a ochladnutí vztahů. Pravidelnost vše usnadňuje a vztahy jsou jistější. K pohanství patří „konání“. Vědomé otevírání se možnému. Vkročení do jiného světa. Účast na svátečních rituálech je dobrá, týdenní nebo každodenní praxe u domácího oltáře je ještě lepší! To nazýváme ctností Zbožnosti.
Dalším úkolem programu je pracovat s Přírodou a ctít ji. V rituále, písni a hluboké meditaci cítíme puls této planety. Stejně jako lidé ve starověku, můžeme spatřovat ducha v každém kameni, stromu a prameni. Můžeme cítit přítomnost bohů v hromu nebo jemném mrholení. Se stálým cvičením můžeme vidět, cítit, slyšet božství. Jako lidé ovšem poškozujeme životní prostředí nás všech. Možná nás to, že ucítíme bolest Země, přiměje stáhnout se a něco zlepšit. S tím souvisí ctnost Umírněnosti.
Když jsem začal na Stezce zaslíbení pracovat já, vracel jsem se k pohanství po nějakých 30 letech. Měl jsem co dohánět. Povinná literatura mi pomohla zorientovat se ve změnách v současném bádání, které se udály od 60. let. Jak jsem sháněl informace o svátcích, naučil jsem se rozlišovat mezi starými praktikami a moderními nápady. Požadavek meditace mi otevřel nové obzory a přivedl mě do světa ducha. I ti z nás, kteří už léta praktikovali pohanství, měli z tohoto programu prospěch. Naučili jsme se toho hodně o sobě a svých cestách.
Ve světe mocností se toho dá tolik zažít. Tím, že žijeme své životy a zachováváme staré cesty ve svém srdci, mysli a rukou, může náš duch růst a můžeme se otevřít univerzu a novým podivuhodným věcem. To, že poznáváme sebe samé skrz naskrz, sbližujeme se ve společenství jak jen umíme, to, že praktikujeme své náboženství s otevřeným srdcem, myslí a duchem, to vše nám dovoluje dotýkat se bohů a nahlédnout za oponu. To je předmětem ctnosti Soudržnosti, a takový život stojí za to žít.
