Brány Meonu, Jozef Karika

Brány Meonu, Jozef Karika, Vodnář, 2009.

V této originální knize slovenský autor, profesí historik, nabízí pohled na "spirituální pozadí totalitních režimů 20. století," jak by klidně mohl znít střízlivý podtitul knihy. První světová válka, která knihu otevírá jako určitá předzvěst věcí budoucích, kterou se stala i pro lidi 20. století, nebyla jak píše Karika válkou v pravém slova smyslu (tedy evoluční nebo ideologickou). Její příčiny se nepodařilo dodnes zcela vyčerpávajícím způsobem osvětlit a jisté je, že po jejím nečekaném vypuknutí už svět nikdy nebyl stejný.

Další kapitoly přibližují nástup Nového Aeonu v Číně a Japonsku, "Démon pěticípé hvězdy" čtenáře zasvěcuje do ruské revoluce. Pokud se Karikovy poznámky v prvních kapitolách nejevily jako příliš přesvědčivé a výklad konzistentní, zde začíná vyprávěcí linka nabírat sílu, když na stranách 79 - 83 přibližuje náboženský rozměr ruského nového řádu. Saturnův řád je střídán řádem Marta, který nalézá vyjádření ve všech stránkách sovětského života – v ideálu "sovětského člověka", v kultu těla, ba i v utlačující architektuře a naivním brutalistickém umění. Asi nejcennějším poznatkem v těchto první kapitolách však je rozkrytí mechanismu síly nových totalitních režimů, která spočívala v aktivizaci dávných národních mýtů a archetypů. V téže době, kdy je na fyzické úrovni odkryto Mohenžo-daro a starověká města Sumeru se italští fašisté dovolávají odkazu římské říše, na Dálném východě ožívá Čingischánův mýtus v rukou diktátorů a němečtí nacionalisté se opájejí hrdinnou germánskou mytologií. Centrální část knihy ("Svastika černého Slunce") se zabývá nejlépe zdokumentovaným režimem v nacistickém Německu.

Karika v této knize pracuje se dvěma specifickými postupy. Pomocí vybraných citací předních historiků moderních dějin a vlastním parafrázováním již vybádaného pozoruje ze srovnávací perspektivy náboženskou povahu totalitních režimů. Jelikož ale role vědy nedovoluje v určitém bodě pustit se dál, nezůstává jen u odborného exkurzu, nýbrž se pouští do okultního výzkumu. Jako odrazový můstek mu přitom slouží "temná" místa v pracích historiků, které prozrazují tušení čehosi nemateriálního nebo si pomáhá leckdy sugestivními výpověďmi očitých svědků.

Karika se nemilosrdně pouští do svědomí vědy, např. když poukazuje na to, jaké rozpaky budí mezi historiky téma atentátů na Hitlera (zdokumentováno jich bylo 16), jejichž neúspěšnost přesahuje pouhou náhodu – a samotnými nacisty byly také interpretovány jako zásahy Prozřetelnosti a důkaz zvláštního poslání Vůdce. Odmítáním veškerých spirituálních vysvětlení, zdá se, si věda uzavírá cestu k pochopení některých témat. Na druhé straně autor na jiném místě až pedanticky de-mystifikuje skutečnou míru vlivu okultních prvků na německý nacionální socialismus, čímž esoterického čtenáře asi poněkud zmate.

Přijmeme-li tedy základní premisu, že totalitní režimy, nahlížené fenomenologicky, jsou silně náboženskými systémy, a povolíme-li si nadto okultní spekulaci, nebude nám již za těžké přijmout tvrzení jako, že Hitlerův vlčák Blondi byl příkladem čarodějnického pomocníčka (familiar) nebo že koncentrační tábory představovaly hrůzyplnou oběť saturnskému principu, který Karika bezpečně identifikuje v ideologii a symbolice SS, ba i v typických způsobech usmrcování (vyhladovění a zplynování náleží Saturnu).

Karika nevytěžuje všechny své originální hypotézy rovnoměrně, věnuje jim od jediného řádku po celé stránky. Vzhledem k obskurním zdrojům, které si zvolil jako esoterické výkladové klíče, utkvěje každému čtenáři zřejmě v paměti něco jiného – v závislosti na tom, kam se ubírá jeho vlastní gnóze a se kterými zdroji je nejlépe obeznámen. Pro mě byly například nudné pasáže, čerpající z děl Carlose Castanědy, která neznám a naopak mě oslovil Lovecraft nebo Crowleyho Kniha Zákona.

Způsob, jakým je tato kniha napsána, je tak atypický a bezprecedentní, že se považuji za vhodné nad ním blíže zastavit. Karika, jak sám přiznává a obhajuje, pracuje metodou postmoderní koláže, v níž skládá vedle sebe citáty z odborné a okultní literatury, vlastní poznatky a volné asociace a vše doprovází stejně eklektický obrazový doprovod. Nicméně koláž jako umělecká forma těží z toho, že odstoupíme-li od zdánlivě chaotického díla dále, objevíme v něm nějaký vyšší smysl, kompozici, červenou nit, pointu. Nezapomenu na geniální koláž amerického autora, který slepil dohromady desítky plakátů s tvářemi a těly modelek, aby z nich při pohledu ze vzdálenosti desítek metrů vznikla nová ženská busta. Bohužel Karikova Venuše je poněkud pochroumaná a celou tvář z ní ani po přečtení celé knihy nezahlédnete, pouze budete zachycovat jednotlivé prvky (oko, ucho, lícní kost...).

Knize by možná prospělo přepracování struktury a pořadí kapitol a autor si zejména měl ujasnit, odkud kam, k jaké pointě na ploše 347 stran vlastně směřuje a dojít tam. A dovést sebou čtenáře. Jinak, než jako za spisovatelskou zhůvěřilost totiž nelze označit několikanásobně vnořené poznámky, se kterými jsem se, po pravdě řečeno, setkala v odborné i populární literatuře naprosto poprvé. Karika byl schopný na několika místech rozvíjet své naprosto volné asociace stylem, že do poznámky pod čarou, která svým rozsahem již převyšovala text, vnořil další a další a tak se například na stranách 136-9 úplně ztrácíme v sazbě obrázků, rozbujelých poznámek pod čarou a v textu, který již dávno není hlavním nositelem sdělení. Na stranách 180 a 181 je poměr textu a poznámek pod čarou odhadem 1:10. Je mi líto, ale musím zde citovat starého profesora mého známého z dob studií:

"Pokud musíte do poznámky pod čarou dávat něco jiného, než odkaz na další dílo, tak to znamená, že jste to nedokázali říct v hlavním textu, ve kterémžto případě jste to napsali mizerně a měli byste to přepracovat."

Poslední část se věnuje postavě novoaeonského mága a představuje také příspěvek k aktuální milenialistické (apokalyptické) debatě.

Závěr:

Karika zde po Magii peněz (2008) předkládá opět přínosné dílo, hodné jeho merkurického patrona, které obsahuje poctivé argumentační postupy, typické i pro vědecké zkoumání a doplňuje je o autentickou gnózi. Oproti předešlé knize však žalostně převažuje výklad nad původní gnózí, ovšem Kariku opět zachraňuje skutečnost, že díla moderních historiků nejsou cílovému publiku jednoduše dostupná. Knize by neškodilo více autorské disciplíny a možná i jiné uspořádání kapitol. Když se však čtenář soustředí na rozvíjení těch míst, která jej zaujmou, a nebude hledat červenou nit, která v knize žádná není, může však odejít obohacen.