Moje cesta k Wicce - vzpomínky

Své vzpomínky sepsal Wistar, 2006. Přeneseno ze starého Čarovného zrcadla http://zrcadlo.mysteria.cz. Korektury Noira.

„Mírně obstarožní podivínský človíček se zbláznil a rozhodl se stát Wiccanem.“ Tato citace plně vystihuje podstatu následujícího příspěvku.

Po zběžném i hlubším průzkumu povětšinou internetových zdrojů jsem totiž usoudil, že k novopohanskému způsobu života, víře v Sílu reprezentovanou Bohyní a Bohem, k zájmu o zdokonalování a využívání svých přirozenějších pradávných schopností atd. inklinují povětšinou jen osoby podstatně, až generačně mladší, než jsem já.

O tomto fenoménu lze uvažovat ve dvou rovinách. Tou první je to, že „čtyřicátník“ by měl být vyzrálou osobností s jasným a realistickým pohledem na sebe a svět kolem něj. Pokud si tuto cestu nenašel dříve, je to nyní již jen nějaká úchylka, případně hledání ústupové cesty z nějakého velkého životního průšvihu či zklamání.

V druhé rovině dominuje čas. Čas, který ti dvacetiletí mají před sebou a mohou jej věnovat studiu, sebepoznání, zkušenostem vázaným na konkrétní věc i prohlubování své víry. Ten čas čtyřicátník již nenávratně ztratil a jeho deficit lze jen těžko nahradit, ani upřímným a vysokým osobním nasazením ve všech potřebných oblastech.

Navíc se říká, že věřit někomu „komu je přes třicet“ by se raději nad ani nemělo. Nepochopil jsem přesně proč – snad, že starší lidé mají tendenci kdekoho poučovat a tvářit se, že už všechnu moudrost „vyjedli“, ale co když všichni takoví nejsou? Nebo proto, že ve vyšším věku se zvyšuje riziko výskytu různých podivínů (jemně řečeno), kteří se jen snaží nalákat důvěřivé a nejisté adolescentní Wiccanky k různým „strýčkovským“ hrátkám, či se snaží při rituálech v nebeském rouše ukájet své exhibicionistické choutky mezi o generaci mladšími pohanskými druhy? A co, když ani to ne?

("Nevěř nikomu, komu je přes třicet", se říkalo v minulosti, v šedesátých letech a později. Myslela se tím předchozí, rodičovská generace oproti té mladé, buřičské.)

Nechci generalizovat, ani se stát obětí generalizace. Nemyslím si totiž, že na mně, kromě ztraceného času, a ani to ne úplně, něco z předešlých řádek sedí. Nechci se ani nikterak obhajovat, nakonec proč také a proti komu? Mnou zvolená cesta je jen má a pokud druhým nevnucuji pouze svoje pravdy, potom je to jen moje věc.

Spíše se chci pokusit zapolemizovat, „jak to vlastně s tím věkem doopravdy je“.

Stejně, jako je Wicca záležitostí z velké míry individuální, tak i jen já vím, jak se cítím, když se obtěžkán jedy civilizace ocitnu v náručí lesa a mohu zvolna chladem modrající bosé nohy máčet chůzí potokem či říčkou a cítit, jak na mne sice pozvolna leze rýma, ale zato cosi, ne moc fajn, se ze mne odplavuje a něco, moc fajn, se do mne nasává.

Jen já vím, že se více jak čtvrtstoletí zabývám astrologií a o něco kratší dobu tarotem a magií kamenů, i když bych to ještě nedávno magií nenazval, a knihy typu Keltský šaman byly, velmi nepřesně ale upřímně řečeno, již dlouho mými biblemi.

Stejně tak jen já vím, že jsem celý život hledal něco, v co bych mohl upřímně a nejen svou hlavou a srdcem, ale celou svou bytostí věřit, až jsem to našel v tom, co jsem vlastně po celý ten čas v sobě a těsně kolem sebe měl, ale neviděl si ani na špičku nosu.

A jednou jsem díky internetu narazil na Wiccu. A náhle, jako když po otočení klíčem klapne zámek u dveří, to všechno do sebe zapadlo. Ne, poznání, že tohle je ta, pro mne, správná cesta, vždyť po ní vlastně již pěknou řádku let jdu, ale že to vše konečně získalo ucelený a jasný smysl. Možná jsem malicherný, ale doposud bylo moje putování bez tohoto smyslu, nějaké poloprázdné. A že jsem na to všechno přišel až nyní? Nuž – zima byla letos taky trochu jiná, než je OBVYKLÉ. (2005/6)

Kupříkladu o astrologii či tarotu toho za ta léta studia i praxe vím dost, přesto cítím, že stojím stále jen na počátku poznání, proto bych si NIKDY nedovolil někoho poučovat a i rady začínajícícím „věštcům“ dávám, přiznávám se, až po velice dlouhém a houževnatém škemrání (jejich, ne mém) velice nerad, stejně tak se jako Wiccan cítím být teprve na dohled (opět blbý příměr) pomyslné startovní čáry.

Příkladem může být problém, který ve své současné magické praxi opravdu vážně řeším: Zda při magickém rituálu v kruhu nemohou rušit mé kovové brýlové obroučky potřebný tok energií. A zda se ještě dá tvrdit, že s nasazenými brýlemi obřad vykonávám v nebeském rouše. Bez brýlí však nejsem schopen přečíst ani runu Is – tak uvidím. Možná tohle již někdo někdy řešil, tak snad mi poradí.

Závěrem snad jen to, že jsem v žádném případě nechtěl, aby tento příspěvek vyzněl jako nějaká propagace či obhajoba člověka, který se k Wicce dostal až ve věku čtyřiceti let a už vůbec ne, jako nějaká moje exhibice.

Snad spíše to, že úplně stejné zmatky, nejistoty a pochybnosti, podobně jako neustálé poznávání Světa kolem nás i v nás, nás zákonitě provází po celý život a je jedno, zda je nám 16 nebo 40. A nejde snad ani o to, jak svou cestu pojmenujeme. Jde o to vybrat si tu, pro sebe, správnou a potom již jen jít, zakopávat, sbírat se a zase jít.

A asi je lepší říkat méně slov a dělat více kroků. (No co – jsem si, vzhledem ke svému věku, neodpustil moudro na konec… ;)

Ať jsou nám při tom naši moudří Bohové průvodci, rádci a společníky.

Buďte požehnáni.