Jak číst knihy o wicce a magii

Z angl. originálu Jennet 2008, volně přeložila Noira s přihlédnutím k našim reáliím, 2010. Jennet je wiccanská velekněžka, povoláním knihovnice. Žije v Minnesotě a vede malý coven. Píše weblog na adrese http://gleewood.org/threshold/
Jak poznám, čemu věřit: Kritické myšlení a knihy o pohanství
Chci mluvit o tom, jak kriticky hodnotit knihy, které čtete a proč je to vůbec důležité. Mluvíme-li o pohanských knihách, je to obzvlášť komplikované, protože mnoho autorů, kteří píší knihy a materiály k pohanství píše o věcech, které prožili a o současně o náboženství nebo praxi, která má nějaké tradičně přijímané koncepce a silnou ústní tradici. Mnoho autorů neodkazuje k tomu, kde se tyto věci naučili - nebo, v mnoha případech, se to naučili od učitele, který se zase učil u svého učitele, a tak dále.
To neznamená, že by tento způsob učení (nebo jejich zkušenosti) byly méně pravdivé nebo závazné nebo méně účinné při použití v rituále. Ale způsobuje to, že je velmi obtížné přijít na to, o čem vlastně pochybujeme nebo kde bychom nalezli více informací. A samozřejmě jsou místa, kde je i faktická přesnost informací velmi důležitá, jako u popisu účinků jedovatých rostlin a jiných rizik.1
Proč bychom měli hodnotit knihy? Nestačí si je prostě přečíst?
Existují dva hlavní důvody: Tak za prvé, hovoříme o náboženství nebo magické praxi a ty si obojí jistě zaslouží poctivé čtení. Náboženství proto, že způsob, jakým se vztahujeme k bohům, je důležitý, a chceme si osvojit dobré způsoby. U magie je to důležité proto, že špatné postupy mohou mít dalekosáhlé důsledky, třeba i na zdraví.
Za druhé, selský rozum. Jsou dobré knihy. Jsou mizerné knihy. Dobré knihy někdy obsahují ne-zas-tak-dobré pasáže a mizerné knihy mohou mít stále, co zajímavého říci. Bez kritického čtení je těžké říci, o jakém případu právě mluvíme. Stát se kritickým čtenářem znamená, že si snáze spojíte věci dohromady, budete schopni pochybovat a klást námitky a obecně více přemýšlet nad tím, co čtete a jak to hlouběji uvedete do praxe.
Dobrá tedy, potřebujeme přemýšlet nad tím, co čteme. O čem přesně bychom měli přemýšlet?
Hlavní faktory, které byste měli zvážit, jsou: Kdo je autor, kde vzal své informace, jak přesné jejich informace jsou, co bylo cílem psaní a co říká jejich tón o tom, jak se cítí.
Kdo je autor?
Zde sledujeme autorovo pozadí. Neznámí autoři mohou napsat skvělé knihy. Známí autoři píší obvykle knihy na množství dost odlišných témat - což typicky naznačuje, že ne ve všech oblastech se vyznají tak dobře. bez ohledu na to, jak je autor známý vždy pomůže vědět něco o jeho pozadí, vzdělání a zkušenostech, abychom si jejich dílo mohli zařadit do kontextu.
Pokud autor píše o konkrétní tradici, mají v ní podstatné zkušenosti nebo výcvik? Pokud píší obecnou knihu, mají na to potřebný rozhled? Pokud píší o něčem, řekněme vedení covenu, dělali to vůbec? - Není nezbytně špatně, pokud s něčím neudělali osobní zkušenost, ale pak by se měli odvolávat na ty a citovat ty, kteří ji mají.
Odkud to vzali?
V této věci jsou asi nejdůležitější tři aspekty: pochopit autorovy předsudky, respektive s jakým pojetím a s jakými korespondencemi pracuje (protože to zřídka sám rozebírá, určit si, nakolik tento přístup je užitečný pro nás osobně vzhledem k našim "předsudkům", tedy systému, v němž pracujeme.
Pokud si vezmeme za příklad Wiccu, existují přístupy, kde se klade značný důraz na heterosexuální symboliku, která se ztotožňuje s Přirozeností-Přírodou. Jak si jako gay nebo člověk s nejasným pojením vlastní sexuality mohu přebrat Great Rite a symboliku svátků jako Beltine? Mohu převzít nabízené korepondence?
Sem patří i vlastní etika. Pokud mi autor říká, že jako gayovi mi něco chybí a nemohu pochopit tato mystéria, měl bych se být schopen vyrovnat s tím, že tato kniha není pro mne a popsat, v čem spočívá náš rozdíl v přístupu. Tím chci říci, že číst materiály, které zpochybňují naše hluboce zažité zásady může být dobré, neznamená to, že to potřebujete dělat právě teď.
Pokud autor publikuje dosud neznámé informace a postupy, jeho zdrojem bude dost možná osobní gnóze (poznání). To není samo o sobě dobře ani špatně, ale bude chvíli trvat, než se objeví ohlasy a někdo je verifikuje a vytvoří se kolem nich tradice.
Jak přesné informace jsou?
Jedním z dobrých vodítek bývalo podívat se na datum prvního vydání. Informace zastarávají. Obecně vzato, pokud je kniha víc než rok nebo dva stará, je tu velká šance, že odkazy na weby a skupiny nebudou fungovat nebo se změnily. Pokud je více než pět nebo deset let stará, v kultuře a praxi se mezitím zřejmě udály posuny. A pokud je stará 20 let, je tu obrovská šance, že se změnily samotné společenské nálady a postoje a pohled na historii.
A dávejte velký pozor na posuny, které se udály tím, že u nás tato literatury začala vycházet se zpožděním. Pokud potřebujete získat perspektivu, najděte si druhý zdroj ze stejné doby.
Co tam říkají?
Co je tématem knihy? Nějaká tradice či směr, autorova osobní praxe? Snaží se poskytnout objektivní přehled v tématu nebo se jen dělí o své zkušenosti? Jaká je agenda? Může jít o propagaci určitého směru, skupiny nebo názoru. - Někdy jsou východiska autorů zřejmé. Jindy ne tolik. Pokud se autor snaží prezentovat relativně nepředpojatý pohled, měl by se odkazovat na cizí výroky přímo a používat adekvátní tón.
Jak používají odkazy?
Nejucelenější formou odkazů jsou poznámky pod čarou nebo na konci textu (kapitoly). Občas se zdroje uvádí ledabyleji, jako citace v uvozovkách nebo závorkách přímo v textu, pokud citujeme z již známého zdroje nebo velmi známého díla. Tahle metoda se používá v odborných pracech a veškerých seriozních článcích - je to jedna ze zásad vědecké práce, aby zdroje našich tvrzení byly vždy zpětně dohledatelné. U knih o pohanství a magii se ale s takovým přístupem setkáme zřídka, zářivou výjimkou je třeba slavná reportážní kniha Drawing Down the Moon o moderním pohanství americké novinářky Margot Adlerové. V našem prostředí poznámek užívá snad jen Josef Karika - a v jednom díle tak činí dost excesivním způsobem - který docela odporuje zásadám používání poznámek pod čarou. Je tedy třeba si říci, že samotná přítomnost poznámek a odkazů na jiné knihy automaticky neznamená nic, pokud nejsou použity v souladu s konvencemi.
Řada autorů uvádí seznam doporučené literatury v závěru, který nemá význam z hlediska výzkumu, ale proto, aby čtenáře odkázali na doporučené tematicky příbuzné zdroje. Je to pořád lepší, než nic, a u dobrého autora může být taková bibliografie často stejně cenná jako kniha, protože nám ušetří čas s rešerší (=hledáním zdrojů k tématu). Na pozoru bychom se měli mít, pokud se někdo odvolává na historický text bez původního pramene a přesného odkazu. Často to bývají spíše místa z říše okultních legend a mýtů.
Obecně, můžeme být tolerantnější k chybějícím poznámkám nebo odkazům na knihy u tvorby, jež pojednává o autorových osobních zkušenostech, praxi či o věcech, které závisí na ústní tradici. V takovém případě by teoreticky měla být uváděna jména osob a okolnosti předání, jinak se často dostáváme do esoterické mlhy.
Přirozeně, někdy se kniha samotná pohybuje na hranici naučné literatury a příběhu, literatury faktu a fikcí. U nás jsou to třeba knihy představeného OBOD Phillipa Carr-Gomma, které mají formu druidského vyprávění. V takovém případě nám příběh buď "sedne" a otevře naše srdce, nebo ne.
Jaký tón používají?
Přestože všichni hovoří z vlastní zkušenosti, občas se leckterý autor neubrání zevšeobecňujícím tvrzením, které mohou spíše poukazovat na jeho předsudky. Buďte citliví na výrazy jako "všichni", "vždy", "nikdy" a silné výrazivo obecně. Pokud autor hovoří v duchu "tak to je" a "takto se to dělá", mělo by být zřejmé, že si nenárokuje právo na univerzální pravdu, jinak máme co do činění se sektářským pohledem na svět.
Zde je na místě se vrátit k prvnímu bodu - autorovu pozadí - a zvážit, jestli tón, který čtete (blahosklonný, konfliktní, příliš povrchní...) opravdu patří autorovi a jeho stylu psaní, nebo by mohlo jít například jen o vaše špatné porozumění nebo blbý překlad.
Cvičení: Naciťování a kontakt s pisatelovou personou
Knihami prosakuje něco, co by se dalo označit jako pisatelská persona. Je to v podstatě image, vysílaná skrze text, kterou se autor snaží vytvářet. Je to magický akt svého druhu. Český nakladatel fantasy literatury Michal Bronec (Straky na vrbě) řekl: "Vztah autora a čtenáře je vždy vztah intimní, tak říkajíc erotický." Partnerem v tomto myšleném vztahu je právě autorova spisovatelská persona. Autor skrze slova proniká do naší intimní sféry a probíhá určitý dialog.
Není tedy překvapivé, že i v knihách o magii vysledujeme určité sebestylizace, které autoři používají zvlášť rádi. (Přiřazení ke konkrétním autorům nechám již zcela na vás.)
- U čarodějnictví je to například "chápavá teta Běta", "praktická ženská, která si umí poradit a leccos už zažila", "odvážná a drzá mladá čarodějka" nebo třeba "zásadová bílá čarodějnice."
- Mezi okultisty to může být "enfant terrible, který rozbíjí staroaeonské pojetí" nebo "zneuznaný génius" či "ten, kdo kráčí ve šlépějích otců zakladatelů a uchovává pravou tradici".
- V obecné esoterice třeba "člověk, jemuž určité poznání navždy změnilo život a od té doby jej hlásá".
Nechte před sebou pisatelské persony ožívat a přemýšlejte nad nimi. Přenos energie a myšlenek může být někdy až překvapivý a přímý a správně utvořený text může obsahovat mezi řádky klíče k určitému proudu.
- 1. Z tohoto důvodu jsou považovány za kontroverzní knihy Josefa Veselého.

